Spoločnosť APM zverejnila vo svojom časopise článok o histórii stieračov. Prinášame vám ho v plnom znení.

První automobilový stěrač, či spíše jeho přímý mechanický předchůdce, byl patentován 10. listopadu roku 1903. Jako „zařízení pro čištění skla“ si jej nechala zaregistrovat tehdy 37letá Američanka Mary Andersenová, původně realitní makléřka, farmářka a vinařka z Alabamy.

Mary Andersenová si při jízdě tramvají během jedné zimní návštěvy New Yorku všimla, že řidiči musejí často zastavovat, aby setřeli sníh z čelního skla, případně se snažili zajistit si výhled za jízdy otevřeným postranním okénkem, kterým na chvíli vystrčili hlavu ven a k očištění okna používali cokoliv, co měli zrovna po ruce…

Po návratu domů podnikavá žena začala vymýšlet zařízení, které by se dalo ovládat zevnitř vozu a které by dokázalo čelní sklo účinně očistit. A po čase sestrojila první opravdu funkční prototyp – úzkou dlouhou stěrku, nebo spíše dřevěné rameno potažené gumou s drátem na protažení otvorem v kabině a na druhém konci opatřeným pákou a ovládacím držadlem. To vše umístěné v blízkosti volantu a podpořené pružinovým mechanismem, který stěrku posouval po čelním skle. A aby při dobrém počasí zařízení nepřekáželo a nebránilo ve výhledu, bylo snímatelné.

Ve stejné době se přitom objevily i další dva podobné patenty. Už v březnu roku 1903 požádal Kanaďan Robert A. Douglass americký patentový úřad o registraci „čističe oken kabin lokomotiv“ a v říjnu stejného roku získal irský vynálezce James Henry Apjohn britský patent na „aparát k čištění oken vagonů, motorových vozů a dalších skel“, který využíval ručně nebo motorkem poháněné kartáče nebo stěrky posouvající se svisle nahoru a dolů. Všechna tato zařízení využívala podobné principy, nicméně provedení Mary Andersonové bylo dnešnímu pojetí stěračů nejblíže.

Špatné načasování

Bohužel pro Mary ale její nápad v době svého vzniku příliš nezaujal. Naopak narazil na velkou řadu skeptiků, podle kterých byl čistící mechanismus málo funkční a dokonce i nebezpečný, neboť prý řidiče příliš rozptyloval. A navíc přišel i příliš brzy, protože automobilismus byl na počátku svého vývoje a jeho největší rozkvět přišel až zhruba o patnáct let později, kdy už ale její patent vypršel.

A přestože od roku 1922 už byly podobné stěrače běžnou výbavou řady aut, Andersonová ze svého nápadu nijak neprofitovala, protože její pokus prodat patent jedné kanadské firmě v roce 1905 nevyšel. Mary se tak nadále věnovala převážně obchodu s realitami.

Její původní návrhy ale později využilo několik dalších vynálezců, kteří funkci na pohled jednoduchého ale v důsledku revolučního mechanismu neustále vylepšovali. A za jedním ze zlomových vylepšení byla v roce 1917 další žena – Američanka Charlotte Bridgewoodová, jejíž čisticí zařízení je označováno za první elektricky poháněné stěrače. Ani ty se ale masově nerozšířily, protože ke stírání místo gumových čepelí používaly nepříliš efektivní válečky. Nicméně ukázaly správný směr k automatizaci. Než k ní ale opravdu došlo, museli řidiči ještě řadu let jednou rukou řídit a řadit a druhou za deště obsluhovat stěrače.

Další patenty

V roce 1920 získal jeden z dalších patentů na stěrače John R. Oishei. Úspěšně tak završil tříletý vývoj a spolupráci s penzionovaným elektrikářem Johnem W. Jepsonem, který už dříve vymyslel ručně ovládanou stěrku „Rain Rubber“. Její páka se v případě potřeby (deště) protáhla mezerou ve dvoudílném čelním skle a posádka její pomocí ručně stírala vodu a nečistoty z okna, přičemž potřebný přítlak zajišťovala pružina.

rávě toto zařízení si Oishei nechal patentovat a zároveň na jeho výrobu založil společnost Tri – Continental Corporation (později známou jako Trico). A v následujících třech letech tento stěrač ve velkém prodával automobilkám Packard, Lincoln či Cadillac.

První automatické stěrače se stíracími břity se objevily roku 1921 a byly nazvány „Folberts“ podle svých autorů, bratrů Fredovi a Williamovi Folberthových z Clevelandu. Byly poháněny vzduchovým (vakuovým) motorem a zařízení bylo propojené hadičkou se sacím potrubím motoru vozidla. Díky tomu rychlost stírání závisela na rychlosti vozu – pokud byla škrticí klapka otevřená, vakuum kleslo, takže se stěrače zpomalily nebo zastavily. I přes tento nedostatek se ale systém ujal a záhy se stal standardem, přičemž takto poháněné stěrače v autech fungovaly až zhruba do roku 1960.

Další vylepšení

Zatímco první verze stěračů byly většinou ukotveny na horním okraji čelního skla, s příchodem jejich elektrického pohonu se začaly montovat spíše na spodní okraj skla. Elektrická verze připevněná na horní část čelního skla byla vytvořena firmou Bosch v roce 1926, ale byla dostupná pouze pro luxusní modely vozidel. V polovině 30. let pak úspěšná firma Trico, která mezitím pohltila i firmu bratrů Folberthových, přišla s prvním nejprve nezávislým ostřikovačem čelního skla. Koncem 40. let se pak oba systémy spojily do kombinace stěrač-ostřikovač.

O další dekádu později se objevila další dnes už běžná funkce – několikeré automatické setření skla při aktivaci ostřikovače. Na rozdíl od dnes používaného elektronického
časovače tehdy prodlevu zajišťoval malý vakuový váleček mechanicky propojený se spínačem, takže se stěrače spustily po vyprchání vakua. Za vynálezce cyklovače je přitom považován Raymond Anderson, který už v roce 1923 představil elektromechanickou konstrukci. První patent na cyklovač ve Velké Británii podal v roce 1961 John Amos ze společnosti Lucas Industries.

Zfilmovaná soudní pře

O dva roky později vznikl první elektronický variabilní cyklovač. Nápad na něj se zrodil v hlavě profesora detroitské university Roberta Kearnse, který si uvědomil, že lidské oko také nemrká neustále, ale jen jednou za pár vteřin. A to se pokusil využít při stírání automobilových skel, takže z běžně dostupných elektronických součástek sestrojil vlastní cyklovač. Jeho proměnný interval mezi setřeními dosahoval pomocí kondenzátoru, takže řidič mohl volit z několika různých intervalů prodlevy.

Vlastnosti zařízení si profesor Kearns úspěšně ověřil na svém voze Ford Galaxie, který pak předvedl i samotné automobilce Ford v naději, že jí svůj vynález patentovaný v roce 1967 prodá. Automobilka jej ale odmítla a místo toho uvedla v roce 1969 u modelu Mercury vlastní řešení cyklovače. Zklamaný Kearns se ale nevzdal a začal se s Fordem i dalšími automobilkami, které vynález okopírovaly, soudit. Svůj spor nakonec vyhrál a získal tak odškodné desítky milionů dolarů. Prožité trauma se ale projevilo na jeho duševním zdraví i osobním životě (tímto příběhem byl inspirován film Boj o patent / Flash of Genius z roku 2008).

Nejen na čelním skle

První zadní stěrače se začaly na některých vozech objevovat už ve 40. letech, jejich masové rozšíření ale odstartovalo až uvedení na modelech Porsche 911 (rok 1966) a Volvo 145 (1969).

Další milník přišel v roce 1970, kdy Saab představil stěrače světlometů. Poháněl je jeden motor a pohybovaly se horizontálně proti sobě. Později je nahradil klasický otáčivý mechanismus a dva samostatné motorky pro každý světlomet. O pár let později se čisticí systémy světlometů staly ve Švédsku povinnými.

Ve stejném roce nabídlo luxusní kupé Citroën SM stěrače citlivé na intenzitu srážek. Systém pracoval na principu odporu stěračů během prvního setření. Při velké intenzitě srážek bylo sklo více mokré a tedy odpor, který kladlo stírátkám, byl menší. Samočinné stírače s proměnným účinkem v závislosti na intenzitě srážek, ale již plně elektronické, využívající fotodiodu, se v Evropě objevily poprvé v roce 1995 na Mercedesu-Benz třídy E (W210) a současně také na Peugeotu 406.

A na závěr jedna kuriozita. První generace oblíbené francouzské „kachny“, tedy lidového vozu Citroën 2CV, měly stěrače poháněné čistě mechanickým kabelem spojeným s převodovkou. Kvůli úsporám nákladů stejný kabel poháněl také tachometr. Rychlost stírání se tedy měnila podle aktuální rychlosti auta. A když vůz stál na křižovatce, stěrače stály také – řidič je ale mohl ovládat ručně pomocí táhla pod tachometrem.