Úvodem
Dostat se do země není tak jednoduché, přestože máte vízum a bez víza se o to vůbec nepokoušejte. Otázka imigračního úředníka číslo jedna byla. Kdy odjíždíte? Moje souhlasná odpověď úředníka očividně uspokojila a následovala druhá otázka. Kolik u sebe máte na pobyt peněz? V podobném duchu pokračovala naše diskuze až do závěrečného razítka v pase, naskenování prstů a propuštění k vyzvednutí mého zavazadla.

Drže svoje zavazadla, jsem vyšel z letiště. Připraven na leccos, ale to co jsem uviděl, při přesunu do mého přechodného bydliště, mě přivedlo k údivu. Šestiproudá dálnice směr San Diego. Myšleno šest pruhů jedním směrem. Při jízdě po místní dálnici vás nemůže nenapadnout, kde soudruzi v ČR udělali chybu. Páteřní D1 neprůjezdná. Padesátileté stavební úsilí vyplodilo dva pruhy. Myšleno jedním směrem. O kvalitě silnice a tempu současné rekonstrukce v kombinaci s drzostí vybírat za tuto službu poplatky nemluvě. Zpět do San Diega. Po půl hodině jízdy jsme uviděli čilý stavební ruch. Důvodem bylo rozšiřování místní dálnice o další dva pruhy a to na sedm a osm. Tolik první dojem řidiče ve státě Kalifornia.

K další místní anomálii, měřeno našimi poměry, patří také to, že se tady lidé usmívají. Aby to nebylo málo, chtějí pomoci. Dvojnásob, když zjistí, že jste cizinec. Otázky Američana, který ve vás objevil cizince, jsou stejné. Odkud, jste? S následující inovativní podotázkou. A není to blízko Ruska? Když jej uklidníte, že ne a přídavkem vyklopíte své jméno a počet dětí, následuje pak už jen uzavírající otázka. Zda máte, iPhone čtyřku nebo pětku. Podotýkám, že tou dobou ještě iPhone šest nebyl.

Americká infrastruktura je podřízena autům. Vše podstatné se dá z auta vyřídit. Vyzvednutí peněz i jídla. Jídlo z okýnka fastfoodu už k nám taky dorazilo, ale poslání pošty a podání balíku v automatickém okénku na parkovišti před místní poštou ještě ne. Chodec je zde chráněný druh. Chodníky se moc nevedou a pěšky jsem chodil zpočátku převážně já a sám. I když po jedné takové dobrodružné 300 metrové cestě k místnímu marketu, kdy u mne zastavilo policejní auto a policista se mě zeptal, zda-li se mi něco nestalo s autem, a jak mi může pomoci, jsem tohoto druhu dobrodružství dobrovolně zanechal. A začal jsem do marketu jezdit, ostatně jako všichni místní, autem.

Nákup vozu
Měl jsem možnost se účastnit nákupu nového vozu. Prodejci zde číhají na zákazníky již na parkovišti před salónem. Ten den byla slabá čtyřicítka (v místních podmínkách spíše 104° Fahrenheita) a prodejce nás opravdu radostně přivedl z parkoviště na klimatizovaný showroom. Nabídl vodu a sám vypil během prvních pěti minut rozhovoru většinu vody z karafy. Tolik úvodem, ale zpět k vlastnímu nákupu. První otázka prodejce byla: Kolik najezdíte za rok? Když se dozvěděl, že 25 tisíc mil, zaznamenal si zjištění do počítače. Nakonec prodeje jsem se měl dozvědět, proč ta péče o tuto informaci. Další otázky už směřovaly k vlastnímu vozu a za slabou půlhodinku jsme byli opět venku, připraveni na zkušební jízdu. Nevím jak u vás, ale tady jsme jezdili po městě a přilehlém okolí poctivou hodinu. Nijak nerušeni přítomným prodejcem. Vyjma toho, kdy jsme se sami na něco zeptali. Od okamžiku vysednutí z vozu do předání vybraného vozidla nás dělily jen dvě hodiny, tři karafy vody a neuvěřitelná profesionalita. Žádný citelný tlak na následný prodej a to s jedinou výjimkou. Prodloužená záruka. Chvílemi to vypadala tak, že když si majitel vozu nepřikoupí nějakou formu prodloužené záruky, předplaceného servisu nebo pojištění proražení pneumatiky, neodjede. Byl jsem překvapen, jak to obě strany zvládaly. Kupující odolával. Prodejce nedbal a zatraktivňoval nabídku plného servisu, když už najezdí 25 tis. mil za rok. Tak dlouho zatraktivňoval, až nabídka klesla na třetinu a hlavně byla konečně přijata. Auto už stálo připraveno venku a já zvědav jak takové předávání ala USA bude probíhat, stál opět ve čtyřicetistupňovém horku na parkovišti. Překvapeni bychom byli všichni. Zákazník kromě klíčů dostal pouze informaci jak spárovat svůj iPhone s handsfree vozu. Nic více, nic méně. Tedy pominu-li významný pohled prodejce na manuál vozu ležící na přední palubovce. Kdyby něco. Ještě za jízdy z autosalonu zavolal majitel místního dealerství, na spárované handsfree, a zeptal se novopečeného majitele, jak byl spokojen.

Dotaz na kilometrový průjezd je ve Státech klíčový. Protože klíčový je. Vězte, že by mnoho současných zákazníků po položení takové otázky dospělo k zamyšlení, jestli opravdu potřebuje dieselový motor a nevystavovali se jízdou kolem komínu, budoucím potížím s DPF filtrem. Někteří potencionální kupci by se, ke škodě našeho auto-průmyslu, možná poohlédli po nějakém dvorním taxikáři, protože 1.500 km za rok (125 km za měsíc) nemůže nikdy, opakuji NIKDY navrátit peníze investované do koupě automobilu. Leda snad tou závistí od souseda. Leda tak.

Závěrem ještě k Owenovi, prodejci, který se o nás celou dobu při prodeji staral. Když jsem se svěřil, že i já kdysi dělal jeho práci tady v Evropě, vzbudil jsem opravdový zájem. Jeden Owenův citát ve mně uvízl velice silně. My tady ve Státech prodáváme japonská auta a vy tam v Evropě zase americká. K zamyšlení to je. Kdybyste navíc viděli Owena, jak mu na konci citované věty přeskočil hlas. Ono na cestách Kalifornie potkat něco jiného než Hondu, Toyotu, Nissan a Lexus je docela sukces. Nebýt populárních pick-upů, americké auto aby na silnici v Kalifornii pohledal. To dříve uvidíte elektromobil nebo hybrid. Těch tady jezdí, na Evropské poměry, nebývalé množství. Nutno poznamenat, že majitelé takových vozidel jsou daňově a společenský citelně zvýhodňováni. A že Kalifornie je v podpoře alternativních vozidel vyhlášená netřeba zmiňovat. Vedlejším efektem tohoto stavu je, že si musíte dávat setsakramentský pozor při přecházení po parkovišti. Tato vozidla jsou neslyšitelná. A nemáte-li v plánu zkoumat zblízka přední sklo Tesly nebo Fusionu, obezřetnost je na místě.

Ještě jedna věc z mé zkušenosti při koupi auta. Výrobci zde musejí uvádět, kolik procent dílů auta je z jaké země. Na přiložené fotografii máte možnost vidět, že tento vůz je bez dílů z Kanady a USA. A nic naplat. Japonci tady i tak dominují. To by mohlo být ponaučení i pro nás. Stokrát může být na výrobku napsána rodná země, pokud není výrobek, vnímáno zákazníkem, stejný nebo lepší než konkurence, není takové opatření nic platné. Navzdory mému předsevzetí zakončit každý článek optimisticky pro dnešek vše a příště se můžete těšit na druhý díl. Tentokrát jak se opravují ve Státech auta.

Josef Förster

Autor je spolupracovníkem redakce